janab's posterous

Když zemřel Václav Havel, bylo mi jasné, že veřejná odezva bude více než bouřlivá. V zahraničí bylo relativně snadné se jí vyhnout, po příletu domů na Vánoce už míň. Smířila jsem se s tím, že noviny si na přivítanou nekoupím a televizi taky zapínat nebudu (stejně už jsem si odvykla), ale v pátek 23. jsem si chtěla koupit MF DNES. S vánoční přílohou. Že bude státního pohřbu celý první sešit, to mi nevadilo. Ale že přílohu Víkend, od které jsem čekala náladové články o koledách, kaprech a dalších tradicích, přejmenovali v předvánočním vydání na Václav Havel... to mě rozesmutnilo.

Drive byl jeden z nejzvláštnějších filmů, na kterých jsem kdy byla v kině. Neměl by se mi vůbec líbit - ať už podle traileru (který zoufale nevystihuje, o čem ten film je), tématiky, prostředí, dynamiky nebo příběhu. Ať to vezmete z které chcete strany, líbit by se mi neměl.

Ale líbil se mi.

Nejlepší na tomhle filmu je hudba. Druhá nejlepší je kamera. Třetí nejlepší jsou herci. A to je v podstatě všechno. Nechápu, jak to může fungovat jenom na těchhle třech věcech, ale funguje to.

Z traileru získáte dojem, že jde o temnou honičku plnou krve a střílení, zkrátka o dynamický thriller, kde akce střídá akci. Automobilové honičky tam jsou, ale Drive je mnohem, mnohem míň o ježdění, než by název naznačoval. Celý film, kromě scén, kde se někomu dupe do obličeje nebo prostřeluje hlava, působí neuvěřitelně pomale. Ne hluše nebo prázdně, to vůbec: tak jako správně pomale, jako třeba - nenapadá mě lepší přirovnání - pomalý sex, který je právě díky volnému a přitom soustředěnému tempu neočekávaně intenzivní. Trailer tuhle náladu nereflektuje - bohužel, ale pravděpodobně logicky.

V podstatě stejné, nebo ještě větší ambivalence než s filmem jsem měla s hlavním hrdinou. To je člověk, který se vědomě pohybuje za hranou zákona a vám vlastně není jasné proč. Dělá to z přesvědčení? Pro adrenalin? Pro peníze? Všechno dohromady nebo ani jedno? Ale přesto, že jsem ho nechápala, jsem s ním sympatizovala. Ryana Gosslinga jsem žrala od začátku do konce. I ve chvíli, kdy... ne, tohle asi nebudu spoilovat. Kdy dělal něco brutálněji, než by pravděpodobně bylo nutné. Děsilo mě to, bála jsem se toho, nevěděla jsem, proč to dělá. Ale věřila jsem mu. A přitom jsem ani potom, co film skončil, nebyla ani o centimetr blíž pochopení toho, kdo to byl a proč dělal všechno to, co dělal.

Nejčastěji skloňovaný přívlastek tohohle filmu je artový. Další výrazy jsou "atmosféra" a "kult". Atmosféra je opravdu neskutečná. Kult chápu. Ale jak může chtít být film zároveň akční blockbuster a artová chuťovka? Drive může. A taky se mu to daří. Vtipné je, že kdybych jen tušila, co to ve skutečnosti bude za film, tahala bych na něj já muže a ne on mě :).

Při hledání zdrojů jsem narazila na skvělou recenzi Michala Šobra, která říká víceméně všechno, co bych k tomu bývala mohla říct já, a ještě spoustu postřehů a informací navíc. Bonus: jednoho ze záporáků hraje pro mě dokonalý ruský boss z Policejní akademie 7 - Moskevská mise :) Bonus 2: pro nás v té době důvěrně známé prostředí kalifornských dálnic a měst.

Drive vám určitě doporučuji. Buďte připraveni na určitou dávku násilí, buďte připraveni na to, že neporozumíte, a na to, že vlastně nemůžete být připraveni... a je pravděpodobné, že budete uchváceni. I když nemáte rádi násilí, nezajímají vás auta a nesnášíte scény z ošuntělých amerických motelů.

"If I drive for you, you give me a time and place. I give you a five-minute window, anything happens in that five minutes and I’m yours no matter what. I don’t sit in while you’re running it down; I don’t carry a gun. I drive."

Ne, že bych to někdy tvrdila. Ale dlouho jsem si myslela, že aspoň některé zákonitosti se řídí podle zdravého rozumu. A že je tím pádem nesmysl vyrobit fotbalové šály, které budou do jedné poloviny v barvách jednoho soupeře a z druhé poloviny v barvách druhého.

Sama jsem v pubertě chodila na fotbal dost často. Taky jsem měla šálu. A nikdy by mě nenapadlo koupit si takovou, která byla vydaná jen pro příležitost jednoho utkání, a navíc byla z celé poloviny „zasvěcena“ protivníkovi. Ze tří důvodů – jednak by mi její nošení připadalo jako rouhání, jednak bych si ji mohla vzít právě jen na ten jeden zápas a jednak by z pohledu na ni nebylo poznat, komu vlastně fandím.

Ale fanouškové obou stran mezistátního kvalifikačního utkání na Euro 2012 Irsko – Slovensko je kupovali jak vzteklí.

Třeba to má co dělat s fenoménem suvenýrů, ale jinak mi to vážně nejde na rozum.

Sledování streamu z konference Library Marketing Tuesday stejně jako pročítání článku a komentářů u Davida Grudla mě přimělo k zamyšlení nad budoucností knihovny jako instituce. Především komentář http://www.latrine.cz/co-by-vas-vratilo-do-knihoven#comment-15632 . Většina komentujících se snažila rozvíjet téma článku a vymýšlet, jak knihovny zmodernizovat, aby přitáhly více návštěvníků. Tenhle diskutér prezentuje názor, že to nejde, že kníhovník/ce je přežité povolání jako třeba dráteník.

Za prvé, kdyby to platilo, těžko bude někdo dělat knihovníka. (Chápu, že v tomhle případě je neviditelná ruka trhu zbržděna mezičlánkem financování z veřejných zdrojů, ale i to je podmíněno buď zájmem lidí, nebo silnou knihovnickou lobby, v což se mi věří trošku špatně :)) Těžko budou v knihovnách fronty, jaké jsem aspoň ve větších pobočkách MKP vídala ještě nedávno. Těžko tam budou u regálů postávat a ve studovnách posedávat desítky lidí.

Nemá cenu popírat, že knihovny se dostávají trošku do slepé uličky. Já třeba, i když se za to stydím, mám už skoro dva roky propadlou průkazku, protože nebyl čas a důvod něco si půjčovat. Na druhou stranu, za což se stydím ještě víc, jsem tam chodila před odjezdem do Irska prezenčně studovat cestovatelské příručky :).

Měla jsem pro knihovny vždycky slabost, protože – aspoň v mém dospělém věku – spojovaly dvě moje záliby a zájmy, a to knížky spolu s informačními a komunikačními technologiemi. Proto jim fandím, i když nemám v rukávu návod, jak přizpůsobit knihovnu modernímu hyperinformačnímu věku, minimálně ne lepší, než ostatní přispěvatelé. Vím ale, že i když se knihovny nepřizpůsobí (jakkoli věřím v opak), bude trvat ještě dlouho, než úplně zaniknou. Pár důvodů, které mě napadnou úplně od stolu:

• Školy a studium. Důvod, který mě vůbec přivedl k registraci do MKP. Pokud má člověk seriózně studovat, s většinou oborů se ještě nějakou dobu bez knihoven neobejde a jen s internetem si nevystačí. Všechna odborná literatura nebude zdigitalizovaná nikdy, právě pro celkem omezený okruh zájemců, kteří se bez ní naopak neobejdou.

• Děti. Knížky jsou pořád možnost, jak děti zabavit, a nemá většinou cenu všechny kupovat. Kromě toho některé knihovny mají velmi vítané dětské koutky, jak zaznělo i na LMT.

• Kuchařky a ruční práce. Když jsem šla něco vracet do knihovny, vždycky jsem (jak perfektně postřehl David Grudl) podlehla atmosféře a zasekla se u regálu s „dnes vrácenými“ – když si to někdo půjčil, určitě to budou zajímavé věci a ne žádné ležáky! Beletrii jsem z přebytku titulů a nedostatku času zavrhla rovnou, ale u non-fiction jsem vždycky prošmejdila oddíly s jazykovědou, literární vědou, filosofií, psychologií – a kuchařkami. A vždycky jsem si minimálně jednu aspoň prolistovala. Ano, recepty jsou na internetu (a jsou jich tam mraky). Ale kuchařky tam nejsou. To je rozdíl.

Knihovnám fandím, a když budu možnost jim nějak pomoct, určitě to udělám. A až se vrátím, určitě tam budu chodit častěji; bez ohledu na to, že v oblasti beletrie jsem totálně propadla Kindlu. Čestné čtenářské!

"Hrnek bez ucha?" posmívala jsem se poslední akci McDonalds, ještě než vypukla. Celý koncept mi připadal absurdní - rozdávat keramickou obdobu kávových kelímků mohl být originální reklamní nápad, ale co s hrníčkem, který se nedá pořádně vzít do ruky? 

Ve čtvrtek mě osud zavál na oběd do "mekáče", tak jsem se rozhodla to prubnout. (Jako značně nepravidelnému návštěvníkovi mi mimochodem připadá značně matoucí označení "McMenu" jen pro dřívější velké menu, zatímco původně standardní menu se označuje jen slovem "malé", ale nakonec jsme to s obsluhou nějak vykomunikovali :).) Proč to nepřiznat, lákal mě hlavně vzhled a barvičky, chtěla jsem je vyzkoušet a počítala s tím, že za necelé dva měsíce poletí do popelnice spolu s dalším odpadem při stěhování. Jenže "kelímky" překvapily.

Pije se z nich výborně a i muž, který k nim byl původně skeptický coby k dalšímu krámu do domácnosti, je nadšený. Až tak, že uvažujeme nechat si je odstěhovat s sebou ;).